Srpen 2016

Boy Epic - Scars

24. srpna 2016 v 18:37 | Michelle |  ♫Music♫


Run love
I'm that truth that you're afraid of
I'm a fever
That you made up
Just a martyr on the bridge that's burning down

So who's gonna save us now,
when the ashes hit the ground.


Silent lips

16. srpna 2016 v 22:43 | Michelle |  *Moje kecy*

About four or five years ago,
something inside me died.

Something important.




"The same shit that kills us, always tastes so right."


Close my eyes

13. srpna 2016 v 22:06 | Michelle |  *Moje kecy*
Dneska jsem si myslela, že tu svoji každodenní šílenou jízdu nepřežiju. Byl to vážně divnej pocit držet se na hrudi a slyšet jak strašně rychle mi bije srdce. Přitom vnímat migrénu, se kterou jsem měla pocit, že mi bolestí popraskají oči.

Ve skutečnosti jsem ale jen hypochondr. Všichni jednou umřeme a já moc dobře vim, jaký má všechno to, co dělám následky. Jenom si chci napsat pár keců do svýho jakoby "deníčku" na blog. Ať mám kromě rozdrásanýho hrdla i nějaký jiný důkazy, že tenhle den proběhl.

PS: Nejvtipnější okamžik byl asi ten, když jsem se předklonila a v hlavě mi proběhlo: "Potřebuju pomoc." Hned mě ta pitomá slabá chvilka přešla, když jsem hlavu zase zvedla. Bruh u-huh.



"All the choirs in my head sang no."

7. srpna 2016 v 22:46 | Michelle |  ♫Music♫

"Because that's the thing about depression. When I feel it deeply,
I don't want to let it go. It becomes a comfort.

I want to cloak myself under its heavy weight and breathe it into my lungs. I want to mature it, grow it, cultivate it. It's mine.

I want to check out with it, drift asleep wrapped up in its arms and not wake up for a long, long time."

- Stephanie Perkins, Lola and the Boy Next Door





Heavy in your arms

6. srpna 2016 v 23:24 | Michelle |  *Moje kecy*
Všichni něco chtěji, všichni pro něco žijí.
Většina se snaží najít svůj smysl života

- šťastlivci ho znají a žijí pro to "něco".

Všichni zřejmě chceme někam patřit - alespoň to beru podle sebe.
Jenže proč se to "žití" zdá jako potácení se ? Možná až moc přemýšlím.

Jak mám znát odpověď na tolik otázek, když po tolika letech v odrazu zrcadla vidím jen stejnou holku jako tenkrát.
Jen delší vlasy, jiné rysy, nejspíš o něco dospělejší zjev. Ale stejně. Všechno je to jako jedno a to samé.




Ty stejné oči, které marně hledají pravdu o něčem, o čem ani netuší, že už ví - či neví?

Jediný okamžik, kdy vidím všechny ty "zažité" dny je ten, když se v odrazu zrcadla podívám na svá ústa a vypláznu jazyk.

Moje hrdlo, můj jazyk, je skrytý důkaz na všechny ty dny.

Jediná známka toho, že jsem starší - ten nejviditelnější a přesto skrytý důkaz.

Neustále hledám svět, do kterého bych patřila, ale zatím si připadám jako cizinka mezi těmi, které zajímá
"normální život."

Svoje pocity, strach i neodpovězené otázky schovávám sama před sebou ve svém "jiném" světě.

Možná proto, .. možná proto jsem, taková jaká jsem.

Fajn. Výmluvu už jsem si hezky sepsala.
Teď můžu dál svět kolem sledovat svýma nemocnýma očima.
Nic nechápat.

Woah. Jak krásně dokážu okecat
s e b e d e s t r u k c i
.